Hobit-básnička
Dřív nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne, jdem do hlubin, kde vládne stín, hledat své zlato kouzelné. Znal naše kouzla zemský klín, když rod náš v třesku kovadlin kul klenuty a temnoty zaháněl v slujích, kde spal stín. A mnohý elf i dávný král měl od nás meč, co zářně plál, kdyžtě náš um těm vladařům do jílců oheň včaroval. Daly jsme stříbru hvězdný třpyt, korunám zlatým slunce svit- tu krásu krás a skvělý jas jsme předli z drátlů jako nit. Dříve než vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne, jdem do hlubin, kde vládne stín, pro svoje kouzlo ztracené. A co jsme měli pohárů a zlaté harfy postaru, jenže náš zpěv člověk či elf neslýchal z hlubin, ani hru. Sosny se s nářkem prohnuly, zlé vychry nocí vanuly, les náhle vzplál a plápolal, tak jako tisíc fakulí. Zvon v údolí bil na poplach a lidem zbělil tváře strach, když dračí spár hůř než žár jim pohřbil město v sutinách. Dýmala hora pod lunou v tu chvíli naši osudnout, každý se hnal, než drak ho sklál pod svými drápy, pod lunou. Dřív nežli vzejde slunce svit, přes chmurný, mlžný horský štít, jdem do hlubin, kde vládne stín, mu harfy své i zlato vzít!
